Radioamatérská expedice na Antarktidu - Jikl service

Reportáž z expedice ECO-NELSON - Antarktida - OL0ANT - OK1FLW

English version

radioamatérské spojení: Eco-Nelson Base; OL0ANT; 11. - 20. 12. 2004

Př dvanácti lety jsem se rozhodl uskutečnit vysílání z mezinárodní antarktické základny Eco-Base na ostrově Nelson v Jižních Sheatleandách, kterou zde vybudoval český polárník Jaroslav Pavlíček. Stanice je založená na principu zelené domácnosti a testuje se zde přežití v drsných podmínkách a s minimálním vybavením. S tím také souvisí, že jediný zdroj elektrické energie představuje malá větrná elektrárna. Cílem mého vysílání bylo mimo jiné upozornit na možnost změny životního stylu a na to, jak lze využívat alternativní zdroje energie a vysílat s minimálními dopady na životní prostředí. Dále pak jsem chtěl dokázat, že lze expedičně vysílat v náročných klimatických podmínkách bez elektrických agregátů na benzínové nebo naftové pohonné hmoty, které mohou při náročných přepravách a manipulacích unikat a působit tak nevratné škody na životním prostředí.

QSL OL0ANTBěhem dvanácti let příprav jsem spolu s přáteli zkonstruoval regulační člen pro větrnou elektrárnu, který dobíjí staniční akumulátory a přebytečná energie vytápí jednu místnost. Při optimálních větrných podmínkách lze udržovat teplotu v místnosti kolem 15o-18o C.

Během této doby jsem se také pokoušel sehnat sponzory své cesty, neboť jsem neměl dost finančních prostředků. To se mi však nepodařilo a nechtěl jsem již více ztrácet čas. Cestu jsem tedy narychlo zrealizoval v době, kdy jsem ji mohl sám financovat ( a za přispění své ženy).

V rozhodnutí odjet do Antarktidy mi pomohla moje žena s Jaroslavem Pavlíčkem, kteří se rozhodli, že se za každou cenu musím dostat na ostrov Nelson. Manželka mi zároveň měla poskytovat psychickou podporu v náročných situacích a pomáhat s přepravou materiálu.

Z finančních důvodů jsem musel zredukovat přepravované věci na minimum, abych vyhověl podmínkám leteckých přepravců. Vertikální anténu jsem celou předělal, zkrátil na minimální délku a vyrobil ochranný kryt z novodurové trubky, do které jsem vložil tři trapy, aby nedošlo k jejich poškození. V batohu jsem využíval každého volného místa pro transport radiálů a drátové antény pro spodní pásma včetně kotvicích lan. Po konzultaci na letištní zprávě v Praze jsem se dozvěděl, že příruční zavazadlo není váženo, omezen je pouze objem. Do hliníkového kufru, kde jsem přepravoval TS 570D, jsem tedy namačkal vše, co mi prostor dovolil, celková váha byla asi 14Kg. Jako další příruční zavazadlo jsem si vzal gelovou baterii 12V/40Ah, neboť jsem se nechtěl spoléhat na staré baterie na základně, které doposavad sloužily pouze ke svícení a nikdy dříve nebyly zatěžkávány velkým proudem. Tato moje baterie pak měla dále sloužit pro provoz na stanici. Odbavení v Praze jsem se velmi obával, neboť veškeré informace jsem dostával pouze ústně, a proto jsme na letiště jeli s velkou časovou rezervou. Baterie byla po delším prozkoumání odbavena, stejně jako vertikální anténa, která byla odbavena v nadměrných velikostech.

Naše cesta začala 30.11.2004 v Praze, kde jsme nastoupili do letadla mířícího do italského Milána. Tam jsme měli přestoupit na spoj do Buenos Aires. Vzhledem k tomu, že na přestup v Miláně jsme měli asi devět hodin, opustili jsme tranzitní prostory, nechali příruční zavazadla v úschovně a šli si prohlédnout město. To se nám však krutě vymstilo. Museli jsme znovu absolvovat osobní kontrolu a kontrolu zavazadel. Tam jsme zjistili, že nám z bezpečnostních důvodů nepřepraví baterii na palubě letadla a v letadle vůbec. Příruční zavazadlo, ve kterém jsem měl zařízení taktéž, neboť je těžké. Po delší době přesvědčování jsme vzdali pokus o vysvětlení toho, že v Praze platí stejná pravidla jako v Miláně a baterii jsme odložili v blízkosti odpadkového koše. Příruční zavazadlo jsme odbavili jako běžné zavazadlo, s rizikem, že může dojít k poškození zařízení.

V Buenos Aires jsme po vyzvednutí všech zavazadel pokračovali na autobusové nádraží, a dále autobusem do Rio Gallegos a do chilského Punta Arenas. Cesta autobusem trvala přibližně 60 hodin. V Punta Arenas jsme se setkali s dalšími účastníky výpravy a několik dní čekali na to, zda se podaří zajistit místa v letadle na ostrov King George. Během této doby jsme se pokusili sehnat novou gelovou baterii, ale nepodařilo se nám to.V Punta Arenas jsem také zjistil, že je celkově poškozený kryt izolátoru vertikálu. Provizorně jsem ho nahradil částí z dvoulitrové PET láhve. Díky nezištné pomoci místního radioamatéra CE8BHI jsem měl možnost vyzkoušet TRX a zjistil jsem, že ačkoliv byl obal cestou poškozen, přístroj je funkční. Mezitím Jaroslav Pavlíček zajišťoval leteckou dopravu na King George včetně nákupů všeho potřebného pro pobyt na stanici Eco-Nelson. Nakonec se podařilo místa zajistit, i když náš pobyt byl kvůli odletům letadel omezen pouze na cca 10 dní. V době, kdy jsme přistáli na King George byl obrovský vítr (25-27m/s), který nám zabránil přepravit se pomocí nafukovacího člunu na ostrov Nelson. Po dvou dnech se podařilo odplout na ostrov Nelson, i když počasí stále nebylo ideální. Věci jsme pak po pobřeží odnosili na základnu přes hornatý terén vzdálený asi 2 km.

Ačkoliv jsem doufal, že se mi vysílání podaří uskutečnit za pomoci starých baterií na stanici, byl jejich stav pro mě nepříjemným překvapením. Stávající baterie byly částečně zkorodované, jeden blok 6V baterií měl kapacitu 130Ah a další čtyři bloky 6V/35Ah. Po propojení baterií jsem musel čekat, zda se toto řešení osvědčí, a zda se baterie dobíjejí a klesne dobíjecí proud, který byl asi 8Ah, a který se měnil podle větrných podmínek. Mezitím jsme se ženou začali stavět vertikální anténu. Ostrov Nelson je skalnatý, a proto jsme nemohli kotevní kolíky klasicky zatlouci do země. Bylo třeba nasbírat větší množství kamenů, navršit je na hromady, do kterých jsme dali naplavené dřevo a k tomuto dřevu jsme přivazovali samotné kotvy. Po postavení a ukotvení antény jsme natahovali velké množství radiálů, tak aby o tyto dráty nikdo nezakopnul a nezranil se. Po instalaci vertikálu jsem ze skály, která je poblíž stanice, natáhnul dipol 160m,80m 40m s balunem 1:6 od firmy DD AMTEK, která mi tuto anténu celou prodala za symbolickou cenu, čímž této firmě děkuji.

Při prvním zapnutí zařízení jsem zjistil, že mi regulační člen ruší TRX, a proto jsem musel vysílat pouze ze samotných baterií bez možnosti současně nabíjet. Signály zde byly oproti Evropě velmi slabé a na 20m pásmu, od kterého jsem si hodně sliboval, bylo málo stanic s velkým QRM, převážně z Jižní a Severní Ameriky. V době prvního zapnutí TRX jsem zkoušel volat některé stanice s výkonem 100W, ale žádná mě neslyšela. První spojení bylo uskutečněno na 20m 13.12.2004 a tuto noc jsem stihnul udělat ještě asi tři spojení. Následující den jsem instaloval další radiály a poslouchal na 20m, ale situace byla skoro stejná jako minulý den. Proto jsem zjistil, že nejlepší podmínky jsou na 40m pásmu, které se nejvíce otevírá kolem 03.00 hod. Nejlepší podmínky byly 15.12, kdy se pásmo otevřelo na Evropu s neustálým QRM. Když jsem zjistil, že dostávám dobré RST, stáhnul jsem výkon TRX na cca 30W, a tímto výkonem jsem vysílal zbytek pobytu na stanici. V místnosti, ze které jsem vysílal nebyla funkční kamna a nepatrný zlomek tepla jsem měl pouze z elektrických kamen, pokud byl dostatečný vítr. Zkoušel jsem 160m a 80m pásmo, ale byl jsem zklamán velkým QRM a na 160m jsem nenaladil žádnou stanici. Oleg R1ANF mi pak vysvětlil, že část těchto dvou pásem se používá pro profesionální, převážně digitální provoz v Jižní Americe a okolí.

Ve dnech kdy jsem vysílal byl bohužel velmi slabý vítr a také kapacita starých baterií nebyla velká, takže jsem každou noc mohl vysílat pouze 4 hodiny, výjimečně o něco déle. 18. a 19. 12. již vítr téměř nefoukal, takže už jsem nemohl vysílat. Celý jeden den pak bylo nutné věnovat deinstalaci antény a večer jsme se vydali na gumovém člunu na King George, abychom druhý den stihli letadlo. Během mého vysílání byly celkově velmi špatné podmínky pro CONDX. Za krátkou dobu pobytu jsem udělal asi 280 QSO. Podařilo se mi spojení se všemi kontinenty, za nejzajímavější považuji UA0ZC.

Z ostrova Nelsnon je nutné všechny věci, včetně odpadu, odvážet. Veškeré zařízení jsem opět přepravoval přes Jižní Ameriku až do České republiky.

Za to, že se můj projekt nakonec podařilo zrealizovat patří můj dík polárníku Jaroslavu Pavlíčkovi, pracovníkům Českého vysokého učení technického, Jaromíru Kalíškovi - Profilectronic Domažlice, a dále přátelům v České republice kteří mě podporovali a mé ženě. Součástí posádky na Eco-Base, která funguje za svého pobytu jako tým, byl dále Izraelec Nir, který se tak nepřímo podílel na realizaci experimentu.

Vzhledem k tomu, že jsem před odjezdem nevěděl zcela jistě, zda se mi podaří do Antarktidy dostat, příliš jsem o svém experimentu neinformoval. Také jsem nečekal, že mé vysílání vzbudí takový zájem, mimo jiné také proto, že jsem nevěděl o Antarktickém diplomu. Mrzí mě, že jsem vysílal tak krátce a že možnost spojení se mnou mělo jen málo radioamatérů. Pokud se mi v budoucnosti podaří sehnat sponzory, mám v úmyslu vypravit se na Nelson znovu a vysílat delší dobu. Celý experiment se nakonec vydařil i když byl celkově fyzicky a duševně náročný, a myslím si, že lze uskutečňovat expedice i do náročnějších QTH.

Další informace na http://econelson.ora.cz/

 

Fotografie elektrárny: